Fond ohrožených dětí, z.s.

Ďábelský plán se zrodil v hlavě otce šestileté Vendulky z Prahy 5. Aby na ni získal co nejvyšší sociální dávky, zakázal dceři chodit a přivazoval ji na kočárek. I na záchod a do koupelny ji přenášel a všude ji vozil na kočárku. Za jakýkoliv pokus o chůzi ji bil páskem. Otec skutečně získal potvrzení o nejvyšším stupni postižení (invaliditě) dcery a tím i nejvyšší sociální dávky. Nepracoval a žil pouze z dávek; naštěstí pro Vendulku neplatil nájem. Zřejmě jen díky tomu vyšlo záměrné mrzačení dcery po roce najevo. Při exekučním stěhování bez náhrady začal vykřikovat, že nemá kam jít a nezbývá mu, než skočit s dcerou z Nuselského mostu. Vendulka mu byla odebrána a převezena do nemocnice. Tam k úžasu všech začala chodit, i když po tak dlouhé době znehybnění vratce jako batole a s oporou. Vyšetření prokázalo, že Vendulka netrpí žádnou vadou ani nemocí, která by ji měla omezovat v chůzi. Zjištěno však bylo velké vývojové opoždění v důsledku zanedbání a odepření pohybu, her, kontaktu s vrstevníky i dalších dětských aktivit. Koncem hospitalizace nás kontaktovala sociální pracovnice nemocnice, zda bychom Vendulku nemohli přijmout do Klokánku, že by to pro ni bylo lepší než diagnostický ústav nebo dětský domov. Toto řešení jsme tedy navrhli vedoucí sociálního odboru úřadu Prahy 5 a pozvali ji na návštěvu do Klokánku. S naším zařízením byla velmi spokojena a navrhla u soudu svěření Vendulky k nám. Soud návrhu vyhověl, a tak jsme holčičku přijali. Na záběrech bylo zřetelně vidět, jak se Vendulka radovala z každého kroku, jezdila na skluzavce a byla šťastná, že její věznění skončilo. Po televizních zprávách se ozvala matka, která rodinu opustila před půl rokem. Uvedla, že dceru nikdo netýral. Chodit prý nesměla pro svůj těžký zdravotní stav, jak jí sdělil otec, který všechno zařizoval. Proč se o ni půl roku nezajímala, vysvětlit nedokázala.

Láďa Hruška podporuje KlokArt novou vychytanou kolekcí! 🍎 Legendární moderátor slaví 300. díl svého pořadu Vychytávky Ládi Hrušky a zároveň představuje novou kolekci s originálními motivy! Výtěžek z prodeje kolekce, která zahrnuje chňapky, zápisník na recepty, obracečku a tričko, poputuje na podporu dětí v nouzi, kterým pomáhá Fond ohrožených dětí, z.s. „Osudy dětí mi nejsou lhostejné," říká Láďa Hruška. „Klokánky znám osobně a je mi sympatický jejich rodinný model péče o děti." Podpořte děti v nouzi a vyberte si z nové kolekce na www.klokart.cz! #JePrimaPomahatSpolu #PrimaSVET

Psychologická pomoc je pro děti v našich zařízeních naprosto klíčová. Mnohé z nich k nám přicházejí z prostředí, kde se setkaly s traumatickými zážitky, včetně fyzického a sexuálního násilí či různých forem mentálního násilí. Abychom těmto dětem mohli poskytnout potřebnou péči, spolupracujeme s psychology, kteří jim pomáhají vyrovnat se s těmito zkušenostmi a stabilizovat jejich psychický stav. V hostivickém klokánku působí jako členka psychologického týmu Vendula Rusá, která svou roli popisuje takto: „V Klokánku vytváříme pro děti bezpečné prostředí, kde mohou otevřeně mluvit o všem, co je trápí i co je netrápí. Jako psycholog se plně věnuji jejich potřebám, naslouchám jim a objasňuji, kdo jsem a co nabízím – bezpečný prostor, kde zůstane vše, co si řekneme. Tento přístav, který jim poskytujeme, často v prostředí, odkud přišly, neměly. Pomáhám dětem naučit se nastavovat vlastní hranice a komunikovat o důležitých tématech, jako jsou osobní vztahy a intimita. Setkávám se s nimi každý týden na základě individuální domluvy. I když sezení nejsou povinná, děti vědí, že je vždy vítám s otevřenou náručí. To je pro ně nesmírně důležité a pomáhá jim cítit se v bezpečí.“

Do přeplněné kavárny nevcházím, ale vbíhám. Jdu pozdě, ještě před pár desítkami minut jsem nevěděla, co je za rok, jak se jmenuji a s kým mám schůzku. Probouzela jsem se ze stavu velmi připomínajícího kóma. Bývalá spolužačka, říkejme jí třeba Lenka, mě už lehce netrpělivě vyhlíží nad hrnkem obří kávy, ve kterém bych se nejraději vykoupala. Celá rudá, dech popadající, si sedám a omlouvám se. Vyměníme si pár zdvořilostních frází a začne kolečko klasických dotazů, jako na pohovoru: „Máš se lépe než já nebo ne?“ Co práce, děti, rodina? Neviděly jsme se drahně let, takže bych mohla mluvit hodiny, ale vše shrnu do jedné stručné odpovědi: „Děti mám momentálně tři, zítra budu mít možná příjem, takže čtvrté je na cestě. Práce je to dost náročná, ale jsou jako moje rodina.“ Lence vyjelo obočí až kamsi do vlasů. Nechápavě na mě zírá a dochází mi, že vůbec netuší, o čem mluvím. Zvykla jsem si, že spoustě lidí v mém okolí několikrát vysvětluji, kde pracuji, takže jsem mylně předpokládala, že ona je se situací obeznámená. Neměla však nejmenší ponětí. Pustila jsem se tedy do vyprávění. Dovol mi tedy, milý čtenáři/milá čtenářko, to samé převyprávět i Tobě. Takže ahoj, jsem Veronika a pracuji jako klokaní teta.

Nevšímavost, nezájem, neochota a nedostatek svědomí. Jak jinak nazvat chování všech blízkých i sousedů, kteří několik let přihlíželi, aniž by kohokoli upozornili  na chování rodičů vůči svým dvěma dcerkám? Holčičky do Klokánku přijely sanitkou z nemocnice, kde se léčily s těžkými zažívacími problémy, domnělou cukrovkou, vysokým tlakem a dalšími chorobami. Ani lékaři si nevěděli zpočátku rady, když nevěřícně prověřovali výsledky krevních testů. Až když děvčata pojala důvěru k jedné ze sestřiček a svěřila se jí, co doma zažívají. Jejich rodiče pili tak, že občas proleželi na chodníku před domem skoro celý den. Sousedé je překračovali, aniž by se zamysleli, kde jsou děti a kdo je hlídá? Haničce bylo necelých sedm a Aničce pět let. Staraly se o sebe samy a to přiměřeně věku. Pár dnů jedly jen kostkový cukr a někdy zase ztvrdlé pečivo z popelnice. Výjimkou nebyly ani kočičí granule, které si „půjčovaly“ tajně od kocoura z vedlejší ulice. Potom na svých toulkách objevily jakýsi kontejner s poškozeným zbožím. „Teto, do plechovek jsme se nemohly dostat, i když se nám podařilo zatlouct do víčka hřebík. Ale vaječný koňak, ten nám chutnal. Ale potom ho objevila máma a sebrala nám ho!“ líčila Hanička všem obyvatelům svého klokaního bytu. I v nemocnici tato zpráva pomohla vyluštit záhadu výsledků testů. Po několika dnech, či spíš týdnech, byla děvčata téměř zdravá! Zbývalo vyřešit, jak, a hlavně kde, se bude odvíjet jejich další život. Příbuzné se nepodařilo dohledat a rodiče měli zájem jen o jedno. Svoje pití. Že největším pomocníkem bývá náhoda, už pro nás není nic nového. Zafungovala spolehlivě i v tomto případě. Jedna ze zdravotních sestřiček se svými malými pacientkami navázala přátelství tak hluboké, že si je s požehnáním úřadů mohla přímo od nás odvést domů. Naše holčičky se konečně dočkaly toho, po čem dlouho toužily. Klidného a bezpečného domova! Po dvou letech přibyl do rodiny i malý chlapeček a děvčátka tak získala i bratříčka!

Povodně, které v posledních dnech zasáhly naši republiku, jsou neskutečnou tragédií. Touto cestou bychom rádi vyjádřili soucit se všemi, kdo byli přímo či nepřímo zasaženi. Naše myšlenky jsou s vámi! Menší materiální škody postihly i naše zařízení a naše klokaní tety a strejdy, kteří zde pracují. Naštěstí jsou všichni v pořádku. Rádi bychom vás požádali, abyste v této tíživé situaci svou pozornost obrátili k organizacím, které pomáhají v nejvíce zasažených oblastech. V minulosti jsme dokázali, že jsme silný národ, který v klíčových okamžicích drží pospolu a dokáže překonat nejednu katastrofu. Ani tentokrát to nebude jinak!

Když se rodiče Karlíka rozešli, bylo mu sedm let. Tatínek se jednoho dne odstěhoval a hoch zůstal s maminkou. Neměli stálé bydlení, stěhovali se po různých přátelích a známých. Karlík chtěl dál chodit do školy, někdy to ale nešlo, maminka nevstávala a on neměl žádné oblečení. Někdy měl hlad, maminka odešla ven pro jídlo a dlouho se nevracela. Když už je neměl kdo ubytovat, odešli do lesíka na kraji města, kde přespávali lidé bez domova. Jednoho dne ráno se z lesíka ozýval usedavý pláč - to plakal Karlík. Byla mu zima a stýskalo se mu po tatínkovi. Nevěděl, kde je maminka, mezi spícími lidmi ji nenašel. Na pláč dítěte upozornili lidé, venčící své pejsky poblíž, strážníky městské policie. Mezitím se objevila Karlíkova matka, on k ní ale odmítl jít, bál se jí. Strážníci přivolali sociální pracovnice, které dítě odvezli do Klokánku, umístění Karlíka v Klokánku pak potvrdil soud. V Klokánku se Karlík umyl, dosyta najedl a spal a spal a spal. Po probuzení se začal seznamovat s tetou, která se o něho starala, a s ostatními dětmi. A zase hodně baštil a vyprávěl o svém tatínkovi, po kterém se mu tak stýskalo. Z ustrašeného dítěte se postupně stával veselý chlapec. Skamarádil se s dětmi v Klokánku, nastoupil do nové školy, měl radost z nové aktovky a školních pomůcek. Měl radost, že je čistý a voňavý, že mu to sluší. Bavily ho výlety, rád ale pomáhal i tetě v bytě, kde měl pokojík s mladším kamarádem Vašíkem. Největší radost měl Karlík, když se po několika týdnech jeho pobytu v Klokánku objevil jeho tatínek. To bylo pusinek a objímání! Dalo velkou práci Karlíkovi vysvětlit, že s tatínkem nemůže odjet hned. Musí o tom nejdříve rozhodnout soud a tatínek musí prokázat, že má vyhovující podmínky pro péči o dítě. Trvalo to několik měsíců, ale tatínkovi se podařilo přesvědčit sociální pracovnice i soud, že se o chlapce dokáže postarat. Našel si práci, vhodné bydlení a nakonec i přítelkyni, kterou si Karlík při návštěvách oblíbil. Na jaře odjížděl Karlík z Klokánku ke svému tatínkovi jako zdravé, sebevědomé dítě. Držíme mu palce, aby si už pláčem nikdy pomoc přivolávat nemusel. #fondohrozenychdeti #klokanek

Děkujeme za podporu a organizací sbírky oblečení společnosti Kärcher Česká republika a adresně všem, kdo přispěli! Vážíme si toho🙏